Jan Pávek | Čs. armády 747 | 564 01 Žamberk
Navštivte náš E-shop
rychlá podpora
pavek@janpavek.com
přímá linka
+420 721 841 832
Drobečková navigace

Úvod > Aktuality > Od ponku k šití, aneb náš životní příběh :)

Od ponku k šití, aneb náš životní příběh :)



Dnes jsem se rozhodl, že Vám trochu přiblížím historii naší obývákové firmy. Vše začalo sérií několika náhod (pokud ovšem na náhody věříte)...

1234323_225572517600104_54217226_n.jpgJmenuji se Jan (Čuňas) Pávek a narodil jsem se 1. října 1990, je mi tedy 26
let, pocházím z Dlouhoňovic a sedmým rokem žiji se svou ženou Luckou (Nebeskou) Hejkrlíkovou a máme spolu krásného syna. Žijeme ve východních Čechách, v podhorském městě Žamberku (znáte určitě místní pivovar Žamberecký Kanec).

Ale zpět na začátek, v roce 2009 jsem dovršil devatenáct let věku a s čerstvým výučním listem v oboru nástrojař jsem nastoupil do továrny na výrobu plastových výlisků pro automobilní průmysl, kde jsem měl na starosti opravy a údržbu vstřikovacích forem pro lisování plastů. Absolvoval jsem kurz leštění zrcadlových lesků a naučil jsem se velmi dobře navářet laserem pod mikroskopem. Strojařina je krásné řemeslo. Železo při práci voní. Ale zároveň ve mě žil lesní zelený duch: od malička mě lákalo vojenství. Kompletoval jsem si výstroj, o víkendech jezdil "válčit" do lesů a military sporty mě prostě bavily (a díky nim jsem se poznal s velkou spoustou báječných lidí). Jednoho dne Nebeská našla mezi věcmi ze stěhování starý kus výstroje - odhazovací vak na zásobníky (ušil jsem si ho v ruce z nohavice starých maskáčových kalhot). Tento kus výstroje prakticky stál na počátku příběhu naší šicí a vyšívací dílny.

Ačkoli jsem člověk, který se nevyučil v textilu, moje drahá polovička také ne (je kuchařka s maturitou), a nikdo z přímých příbuzných jptt03.jpgnepracuje ani nepracoval v daném oboru, stali jsme se profesionálními švadlenami z povolání. Jak jsem se dostal od frézky a soustruhu k jehlám, nitím a látkám? Stála za tím náhoda: Nebeská si po objevení již zmíněného "odhazováku" přála, abych jí ušil v ruce maskáčovou kabelku. Tak jsem jednou večer po práci rozpáral starého "jezevce" (tašku na výstroj) abych ukořistil kus látky a zip. Ustřihl jsem obdélník, napůl ho přeložil, sešil přišil zip a dvě ucha přes rameno a byla kabelka (a taky spousta radosti :) ). Nebeská se kabelkou pochlubila své matce, a ta si vzpomněla na zaprášený, zrezivělý a nefunkční šlapací šicí stroj, o který léta "brká" ve sklepě, a my s tím, že bychom chtěli mít doma stylový kávový stolek, jsme si stroj vzali do opatrovnictví.

Já jako strojař jsem nemohl přenést přes srdce, že se takový krásný poctivý kus řemesla z první republiky nehýbe, nefunguje a je tak zbídačený. Dal jsem mu mnoho hodin péče, rozhýbal jsem jej, vyčistil, opravil a namazal. A když už jsem byl u toho, musel jsem vyzkoušet, jestli šije. Zašel jsem do galanterie. Ono když do typicky ženského krámu přijde 187cm vysoký a metrák a půl vážící chlap, je to vždy zajímavé. Chtěl jsem po prodavačce "jehly a nitě do šicího stroje". Bylo mi velkým překvapením, že jehel i nití existuje více druhů . Nakoupil jsem různé typy, donesl domů a bez návodu, pouze podle logiky mechanizmů v tom šicím stroji značky Bobbin jsem natáhl nitě, milionkrát jsem je přešírna.JPGtrhal, zamotal, také zlámal a zohýbal spousty jehel, ale nakonec se mi podařilo stroj zprovoznit a seřídit na šití, to bylo 15. listopadu 2011.

S Bobbinem jsem si hrál každý den po směně v továrně. Začátky byly tragické, byla "pakárna" zkoordinovat ruce s nohami, ušít rovinu, nebo zatáčku, ale po pár pokusech to začalo jít. Další problém ale nastal v tom, že materiály pro vojenské výrobky se běžně neprodávají po krámkách s galanterií a bez živnostenského listu se s vámi nechtějí větší firmy bavit. Doslova jsem sondoval, hledal mezi řádky, vyzvídal a pátral - abych získal informace: jakými nitmi se v profi sektoru šije, jak se jmenuje tenhle typ materiálu, pod jakým názvem se kupuje takováto výztuha, nebo pěnovka, kde sehnat lepší popruhy a nejlépe ve vojenských standardech mil-spec... Stálo mě to spousty hodin samostudií, prolézání antikvariátů, surfování na internetu, návštěv šicích firem. Ale textil v teoretické i praktické rovině mi prostě učaroval. Měl jsem šicí plácek v kuchyni v bytovce na prostoru 1,5x2 metry vedle lednice, kam později přibyl ještě šlapací obuvnický stroj zn. Singer. V únoru 2012 jsem začal šít první batohy o objemu 50 litrů, a věděl jsem, že mě šití naprosto pohltilo. Řemeslo, při kterém z kusu placaté látky vznikne užitečný kvalitní 3D výrobek. Začal jsem objevovat nové a nové materiály (nezbylo však jiné řešení, než začínat objednávat ze zahraničí, především ze zámoří), začal jsem sbírat zákazníky mezi vojáky a policisty, pomalu jsem začal pracovat na propagaci své práce a začal jsem jezdit po vojenských útvarech s prezentací těch pár kousků vybavení, které jsem vymyslel a vlastnoručně ušil. V roce 2012 jsem také zašel na živnostenský odbor MěÚ v Žamberku a odcházel se záznamem v živnostenském rejstříku. Mohl jsem začít prodávat.

Důležitým mezníkem byl stav kolem června roku 2013, kdy zakázek přibývalo, moje práce se lidem líbila, ale už nestačily moje ruce, a nohy jsem měl od šlapání u stroje vypracované jako kulturista (ale mohl jsem ve společnosti dávat k dobru, že si přivydělávám šlapáním :) ). Moje Nebeská tou dobou bojovala s nepříjemnou vážnou nemocí, díky které přišla o práci a v budoucnu nebyly vyhlídky na to, že bychom jí nějakou slušnou sehnali. Tak jsme se rozhodli, že se do šití vrhneme po hlavě, z kuchyně jsme stroje přesunuli do místnosti kde byl původně obývák, dohodli jsme se, že žena bude pomáhat s přípravnými pracemi, které mě nejvíc zdržovaly a že si vezmeme úvěr na první průmyslový šicí stroj (jmenuje se Rubynka), který nám pomůže šít rychleji a čistěji.

Začalo to fungovat a hlavně odsýpat. Když jsem byl na noční směně, Nebeská udělala přípravu (nastříhala tkaniny, nařezala popruhy, přichystala plasty a zipy...) a když jsem se vzbudil, sedal jsem za stroj. Objednávek přibývalo, hromádky balíčků s ušitými výrobky se zvětšovaly a cesty na poštu byly častější.

Nedlouho na to jsme pořídili druhý průmyslový, tentokrát ramenový stroj (jmenuje se Timminka), který se s prvním průmyslovákem skvěle doplňoval ve funkcích. Byli jsme dva, s dvěma kočkami, s jedním příjmem v pronajatém bytě 3+1, s dluhy - ale s velkou motivací, chutí, nápadem a vytrvalostí.

Koncem roku 2014 jsme začali vadit sousedům. Ne proto, že bychom dělali rámus (naše stroje jsou tiché, s moderními motory a šili jsme v rozumných časech, abychom nedráždili), ale Fiftýn.jpgzačali nám závidět úspěch. Začali závidět to, že jsme vidět (vyšla o nás dvojstrana v časopise Zbraně a náboje), že lidé naše výrobky chtějí. Z domu nás vyštěkali a nakonec jsme se přestěhovali i s dílničkou do Žamberka, do většího bytu, kde jsme dodnes. Naše dílnička není rozlohou o moc větší. Máme k práci stále jen 5x5 metrů podlahové plochy, ale posunuli jsme naše řemeslo o velký kus dál. Současně se stěhováním jsem musel skončit i v práci, protože dojíždění do mého původního působiště bylo prakticky nemožné. A tak jsem se prostě rozhodl, že na fabriku kašlu, a že prostě to šití rozjedeme tak, že nás uživí, a budeme dělat doma práci, která nás baví. Půl roku po tomto rozhodnutí se narodil náš synek Honza Pávek ml. V té době už do čistě švadlenovské rodiny .

V současné době máme dílničku plnou průmyslových šicích strojů, a hlavně, věnujeme se již druhým rokem i strojní výšivce, na kterou jsme si na podzim 2016 koupili nový patnáctibarevný vyšívací automat v ceně nového auta (jmenuje se Fiftýn - btw.: u nás se všechno nějak jmenuje :) ). Za pět let od prvního sednutí ke stroji jsme s Nebeskou vyrobili několik tisíc výrobků, neustále vymýšlíme a realizujeme nové nápady a kolekce výrobků.

Hardy a Cobry.jpgNa začátku bylo zakázkové šití výstrojních doplňků pro vojenské, policejní a obecně "služební" použití, začali jsme směřovat k výrobě vysoce kvalitních výrobků pro denní používání (například naše opasky EDC Cobra belt nosí více než tři stovky spokojených zákazníků) a obecně jsme se rozhodli, že se nechceme svazovat jedním směrem ve výrobě, chceme být univerzální a "všehoschopní" . Dnes tedy šijeme pro vojáky, policisty, záchranáře, hasiče, střelce, maminky s kočárky, rybáře, myslivce, spolupracujeme s automobilním průmyslem, zbrojařskými firmami, věnujeme se outdoorovému vybavení, vymýšlíme výrobky pro děti a rodiče, a obecně díky zkušenostem, vybavení a nadšení do práce pro nás není žádná výzva překážkou. Razíme pravidlo, že vyrobíme naprosto cokoli od podprsenky po autoplachtu - to vše v dílně o 25 metrech čtverečných. Jediné co odmítáme ze zásady jsou opravy a úpravy. Děláme kvalitu, neopravujeme šunty.

Na podzim roku 2016 jsme navázali spolupráci s velmi šikovnou módní návrhářkou, které jsme koupili průmyslový stroj a dovybavili její dílnu a která nám pomalu ale jistě začíná pomáhat s vývojem a šitím oděvních výrobků.

Krajem roka 2017 jsme si k pátému výročí od prvního šití nadělili nové vybavení naší "obývákové" dílny a zbrusu nové webové stránky s eshopem.S1030002.jpg

Náš výrobní kolektiv na dílně zatím (z prostorových důvodů) tvořím stále pouze já s Nebeskou, a radost nám k tomuto všemu dělá náš syn Honzík, který je s námi na dílně denně a provádí funkci kontrolora jakosti a kvality.

To je ve zkratce to, jak jsem se dostal od ponku k šití a jak probíhala (alespoň v základních rysech) naše šicí historie :)

 


Komentáře


  • 8. 3. 2017 20:00
    Aleš
    To je dobrý víno!

    Milý Jane, Jane a Lucko,

    vážím si Vaší práce i přístupu. Přeji mnoho štěstí.


  • 16. 3. 2017 18:40
    Honza Pávek st.
    Re: To je dobrý víno!

    Děkujeme :)


  • 9. 3. 2017 13:33
    Martin Kloubek
    Super příběh

    Krásný příběh, krásný příklad Českých pracovitých rukou.Hodně štěstí do budoucna.


  • 16. 3. 2017 18:41
    Honza Pávek st.
    Re: Super příběh

    Děkujeme i Vám :)


Přidat komentář